!!!BEZ REKLAM!!!

proč...

25. února 2010 v 14:50 | Evil Deed |  myšlenka přilítla...
proč zrovna já?
*****
pořád se na tohle ptám.. je mi zle, když se podívám kolem sebe a vidím ty infantilní párečky co spolu chodí po ulici a tlemí se jak retardovaní každý kravině.. já tohle nedokážu.. když se zasměji tady ve svým pokoji třeba nějakému videu, hned ke mě přiletí mamka a hned se vyptává, jestli jsem se už totálně zbláznila.. a pak rady, abych si raději vzala prášek.. nejsem žádný smíšek.. ale vliv maniodepresivních stavů mi ten smích občas vyčaruje..
*****
občas.. a většinou ten smích ani není způsobený radostí.. radost.. copak to je? už nevím.. zapomněla jsem, co je to vůbec za pocit.. když musím občas ven.. nemůžu se na to dívat.. na ty vyhulený blbečky, kteří ani neví, která bije.. je jim to jedno.. smějí se.. mají radost.. mají štěstí.. a lásku.. co taky řešit.. nikdy bych nechtěla být jako oni.. ale vážně jim závidím.. kdo by taky nezáviděl.. láska.. kamarádi.. štěstí.. radost.. rodina v pohodě.. škola v pohodě.. všechno v pohodě.. svět jim připadá krásný.. bojí se smrti.. nikdy na smrt nemyslí.. a když ano, tak jako na něco odporného.. děsivě temného.. mě smrt neděsí.. je to jenom přechod do dalšího života.. nic víc.. proč se bát.. není čeho..
*****
pořád doufám, že po smrti přijde jiný život.. lepší život.. který bude o něčem.. ten můj život stávající.. nemá žádný smysl.. žádnou náplň.. pořád hledám důvod, proč tady vůbec jsem.. nic nenacházím.. vůbec nic.. jsem sama.. přátelé, které jsem měla.. to nebyli přátelé.. to byli jen lidi, se kterýma jsem seděla na jedné lavičce na zastávce.. smáli se.. pořád něco povídali.. pátý přes devátý.. pořád mluvili.. smáli se.. nechápala jsem, o čem se vlastně baví.. proč se smějí.. postrádalo to logiku.. všechny ty řeči.. prázdný.. pocity.. žádný.. jen ten smích.. smích, který byl způsoben nějakým bezvýznamným slovem.. nic víc..
*****
bylo mi špatně.. oni se smějí.. a já nemůžu.. nejde to.. a pak ty pohledy.. otázky, jestli mi je dobře.. "není mi dobře.. raději už půjdu domů.." neměla jsem nic jiného, co bych řekla.. z každé strany na mě létaly slova.. najednou.. nejdřív si mě nevšímají.. přehlíží.. a jen se smějí.. "proč už jdeš? ty musíš? musíš domů?" "jo musím.. ahoj.." "ahoj.." odešla jsem.. pak jsem se podívala z okna.. pořád tam byli.. pořád se smáli.. nechyběla jsem jim.. vůbec.. byla jsem tam jen jako figurka, která když se odstraní, nikomu nechybí..
*****
přestala jsem úplně chodit ven.. jdu jen občas nakoupit.. a pak tradiční cestu z domu na autobusovou zastávku.. čekám na autobus.. nemůžu se na ty lidi kolem mě dívat.. oni se na mě dřív dívali.. jako na zjevení.. vím, že mám ránu, ale chci takhle vypadat.. teď.. ty samí lidi, kteří jezdí pravidelně stejnou trasu jako já, si na mě zvykli.. už si mě nevšímají.. jsem všední, jako všechno ostatní.. všední jako ta cesta autobusem, která přesně za týden bude probíhat úplně stejně..
*****
nevadí mi, když si na mě někdo zvykne.. jsem ráda.. já si zvykám na nové věci těžko.. ale už tu samou věc dělám dlouho.. a pokaždý to je stejné.. pořád.. když se řekne pondělí.. vybaví se mi to nekonečně dlouhý čekání u psychiatra.. když si vybavím pátek, vidím babi, jak mi dává oběd.. víkend.. naši jsou doma.. vysávám schody.. vytírám.. mamka mě budí na snídani v deset.. celá rodina pohromadě.. už se těším, až bude pondělí.. nebo úterý.. budu tu zase sama.. no.. jak se to vezme.. děda je doma pořád.. a skoro každý ráno okolo šesté ječí na chodbě.. pořád..
*****
jsou věci, které už nejsou jen zvyky.. ale.. je tohle můj život? je to osud mého života? ten pořád se opakující kolotoč pár věcí, které se nikdy nijak nezmění? jak tohle všechno můžu změnit? jak?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Venom Venom | E-mail | Web | 4. března 2010 v 19:45 | Reagovat

Víš, kdyby člověk hned věděl jaký má jeho život smysl, asi by to.. umh... nemělo smysl. Řekla bych že půl smyslu života je hledání jeho smyslu jestli mi rozumíš. Já ten svůj zatím tuším tak na padesát procent a uvidíme co přichystá dál. No... jedině my co jsme si žažili tyhle pocity co popisuješ se jednou dokážeme ze života opravdu zaradovat. Ti veselí, bezstarostní a prázdní jak lahev od mlíka.. ne opravdu bych nechtěla bejt v jejich kůži.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama